Humbook & humbuk vol.2

Že Vám ten název něco říká? Pokud jste věděli o mé existenci už před rokem a máte sloní paměť, pravděpodobně se Vám vybavil tento článeček, který by se dal při troše dobré vůle považovat za report z loňského ročníku HumbookFestu. Letos budu psát trochu jinak. Snad ne hůř.

1 den do Humbooku

Za použití pouze minimálního násilí se mi podařilo nacpat všechny knihy na podpis do pouhého jednoho kufru (naštěstí na kolečkách). Trochu (čti: hodně) mě vyvedlo z míry, že nám nejmenovaný vlakový dopravce zrušil spoj. Táta se obětoval, že nás odveze autem, ještě, že tak, jinak bych mohla na celý Humbook zapomenout. Ale stále jsem měla trochu obavy z cesty, protože D1 je jako bonboniéra, nikdy nevíš, jestli pojedeš. Všechno dobře dopadlo, do Prahy jsme dojeli bez jakékoli újmy. Nicméně já, jakožto známý plašan, jsem propadala panice kdykoliv, když jsem uviděla něco zeleného v domnění, že se jedná o mambu zelenou. Přesun do Vincaffe proběhl nezvykle hladce, ani jsem nezabloudila. Pak následovalo něco úžasného - setkání se zahraničními autory! K tomu snad nemá ani cenu psát něco dalšího, protože si myslím, že euforii, jež jsem prožívala, naprosto chápete. Autogramiáda a následné hromadné focení už byla jen třešnička na dortu. Moc děkuju všem, co mi tak skvělý zážitek umožnili! Sakra práce, a to jsem se nechtěla vůbec dojímat.

Den D

Nejsem jeden z těch lidí, co jim zazvoní budík a oni jsou hned jako čiperky. To fakt ne. Aspoň povětšinou ne, ale tentokrát jsem se na ten zvuk budíku snad dokonce těšila?! Rychle jsem se nachystala, sbalila si své saky paky a vyrazili jsme směr Kongresové centrum. Možná bych Vám konečně mohla osvětlit ten plurál - na Humbook se mnou šel mladší brácha, s kterým jste mě měli možnost celý den vidět. Ve frontě jsme čekali s mnohými dalšími ambasadorkami, radši Vás nebudu jmenovat, holky, protože bych stopro na některou zapomněla a pak by mě to mrzelo. Chviličku po půl desáté se otevřel vchod a konečně to bylo tady! Poprvé v životě jsem překročila práh Kongresáku a mé první kroky mířily... na záchod a do šatny. Prostě klasická já! Následně jsem se vydala na lov Humbook plecháčku, který mě podle fotky naprosto nadchl a pokud mě trochu znáte, tak víte, že já navíc hrníčky sbírám. Nebudu Vás napínat, plecháček jsem ulovila (lajf byl snad ještě hezčí!), ale zároveň to byla jediná věc ze stánku, kterou jsem si koupila, protože Vánoce se blíží, že jo.  Útokem jsem samozřejmě vzala i Instagraf. To je tak úžasná věc, odnést si svou vzpomínku i v takovéto hmotné podobě!
Co se týče mého programu, tak jsem měla samozřejmě přesný harmonogram, kdy kde budu. K tomu bych řekla jediné - hahaha. Nestihla jsem prakticky nic z toho, co jsem si představovala, ale možná to takhle bylo ještě lepší. Každé mé rozhodnutí bylo zcela spontánní, co jsem stihla, to jsem stihla a vím, že jsem to v té chvíli tak chtěla. Jediným pevným bodem pro mě byly rozhovory, ty tady nebudu teďka rozebírat, protože Vám je chci uveřejnit později, abyste mohli autory aspoň takhle zprostředkovaně poznat víc.
A zpátky k mému programu! Zúčastnila jsem se besedy Estelle Maskame, ze které jsem se následně přesunula na autogramiádu Petry Machové. Petra psala každému krásné věnování a kreslila nám i dráčky. Na druhou stranu se to tím trochu zdrželo, ale oceňuji Petřinu osobitost a pozitivní energii, která z ní byla cítit. Na pár minut jsem nakoukla na besedu o dystopiích, ale bohužel se mi to krylo s rozhovorem s Estelle. Po pokecu s ní jsme se s bráchou byli trochu napapat a pak se měl konat můj rozhovor s Pavlem Barešem. Jenomže Pavel stále podepisoval a doteď se divím, že mu neodumřela ruka. Já už jsem měla obavu, že se rozhovor ani neuskuteční, protože fronta se mi zdála nekonečná, ale Vendy z AM mi řekla, že Pavel první dopodepisuje a pak se mnou ještě udělá rozhovor. Pavla za tohle strašně obdivuju, protože na autogramiádu měl vyhrazenou tak hodinku, hodinu a půl. Mohl se zvednout a odejít po té hodině, protože už „měl odmakáno“. Nejen, že to neudělal, ale ještě ke všemu byl ochoten se s čtenáři vyfotit a prohodit pár slov. Petra Stehlíková jakbysmet. Abych nějak vyplnila to vakuum, tak jsem zavítala na přednášku Dominiky Gawliczkové a to bylo něco! Dominika je moc vtipná mladá holka, která jedinou větou způsobí celému sálu záchvat smíchu. Rozhovor s Pavlem opravdu proběhl a ještě jednou musím zdůraznit, jak moc ho obdivuju, protože po té tříhodinové autogramiádě bych mu ani neměla za zlé, kdyby rozhovor odřekl. Pohovořila jsem si i s Kovym, což byla výhra hlavně pro mého bráchu, protože to byl asi jediný spisovatel, jehož knihu má přečtenou.
No, pak jsem se byla zase najíst (pro velký úspěch) a kecala s ostatními holkami. Moc bych chtěla holkám za ten pokec poděkovat, protože jednak jsem si to užila já, ale druhak si to užil i můj brácha, se kterým se holky bavily úplně normálně a nebraly ho jako nějaké mimino. Fakt moc děkuju, holky!
Obrovské díky patří organizačnímu teamu, kdybych měla vypíchnout jednu věc, tak mě potěšily mnohem kratší fronty na záchod :D

A na závěr děkuju Tobě, který sis přečetl můj článek až po sem a vykouzlil mi tím úsměv na tváři! DĚKUJU!